Manifest, bod 13. Tenhle web je z velké části stavěný a udržovaný pomocí AI agentů — takže tohle pravidlo není teoretická opatrnost, je to popis skutečné hranice mezi tím, co automatizace na tomhle projektu dělá, a co nikdy sama nedělá.
Co automatizace smí
Kontrolovat strukturu (rozbité odkazy, chybějící kotvy, nekonzistentní identifikátory), generovat registry ze surových dat, porovnávat verze a publikovat výstup, který už prošel kontrolou. Smí taky objevovat, normalizovat a deduplikovat kandidátní záznamy — připravit je k posouzení, ne je rovnou zveřejnit.
Co automatizace nesmí
Rozhodnout, že je někdo vinen. Rozhodnout, že nepotvrzené tvrzení je pravdivé. Rozhodnout, že nový subjekt nebo nová kauza patří do veřejného dossieru. A hlavně: nesmí kandidátní záznamy tiše sloučit do veřejných kanonických dat, commitnout je, pushnout je nebo nasadit bez lidského review diffu. Recenzní model dovoluje dávkové schválení — jeden recenzent posoudí koherentní dávku najednou — ale pořád to je posouzení člověkem, ne automatický průchod.
Proč zrovna tahle hranice
Protože otázky, které automatizace nesmí rozhodovat, jsou přesně ty, kde selhání nejvíc bolí: falešně obviněná osoba, falešně potvrzené tvrzení nebo subjekt zařazený do veřejného záznamu bez skutečného veřejného zájmu. Kontrola struktury (rozbitý odkaz, nekonzistentní JSON) má jedno správné řešení, které jde ověřit mechanicky. Otázka "je tohle tvrzení pravdivé" nemá — vyžaduje úsudek, který musí zůstat dohledatelný k člověku, ne k modelu.
Jak to vypadá v praxi
Multi-instance koordinace tohoto repozitáře (viz docs/coop/PROTOCOL.md) běží na stejném principu jedním patrem níž: jen jedna instance („ORCH", hlavní checkout) smí mergovat a pushovat do master; ostatní instance pracují ve vlastních izolovaných worktreech a čekají na review. Autonomie v provozu — validace, build, paralelní příprava kandidátů — je vítaná a rychlá. Autorita nad tím, co se stane trvalou součástí veřejného záznamu, zůstává jednobodová a dohledatelná.
Rychlý autonomní systém není totéž co spolehlivý
Systém, který dokáže pracovat rychle bez zastavení, ale nemá bod, kde se rozhodnutí o vině, pravdivosti nebo rozsahu zastaví u člověka, není autonomní epistemická infrastruktura — je to jen rychlý způsob, jak zesílit a zveřejnit cizí (nebo vlastní) chybu dřív, než ji někdo stihne zkontrolovat. Rychlost provozu a pomalost odpovědnosti nejsou v rozporu; jsou to dvě různé vrstvy téhož systému.