Čtyři druhy rozporu
Zdánlivý. Zdroje mluví o různých věcech. „Cena 40 mil.“ vs. „cena 48 mil.“ může být smluvní vs. včetně víceprací. Nejčastější rozpor — a nejčastěji vyřešitelný přesnější formulací tvrzení.
Časový. Obojí platilo, jen jindy. Řeší se datem v tvrzení.
Faktický. Zdroje tvrdí neslučitelné o téže věci ve stejném čase. Tady se rozhoduje mezi stavem sporné a dalším doložením.
Interpretační. Fakta jsou stejná, liší se hodnocení. To vůbec není rozpor o faktech — jsou to dva názory a patří k sobě jako názory.
Jak faktický rozpor zaznamenat
- Tvrzení dostane stav sporné.
- V textu je obě verze s atribucí — kdo co tvrdí, ne „podle některých“.
- Uvede se, v čem přesně se liší. „Zdroje se rozcházejí“ je k ničemu; „A uvádí částku 40 mil., B 48 mil.“ je informace.
- Vznikne mezera s otázkou, která by spor uzavřela.
- Váhy se nepřidávají. Že je jeden zdroj známější, není argument.
Ověř si, že to sedí
Úřad tvrdí, že dokument odeslal 3. 5. Adresát tvrdí, že ho nikdy nedostal. Který zdroj má pravdu a co s tím? Otázka je špatně položená — a to je ta lekce. Tohle není rozpor o téže věci. Odeslání a doručení jsou dvě různé události a obě strany mohou mluvit pravdu: dokument mohl být odeslán a nedoručen. Správně vzniknou dvě tvrzení, obě doložitelná: A mezera: „Zdroje neuvádějí, zda existuje doklad o doručení.“ Kdybyste to slepili do jednoho tvrzení se stavem sporné, tvrdili byste, že si strany odporují — a tím byste jednu z nich implicitně obvinili z nepravdy. Přesnější rozklad tvrzení tady dělá víc než jakýkoli stav.Zobrazit odpověď Skrýt odpověď