Slovo „dossier“ svádí představit si složku s články. Tady je to datová struktura: čtyři provázané registry, ze kterých se text teprve vykresluje.
Proč to není článek
Článek nese fakta i jejich doložení v jednom proudu vět. Nedá se z něj strojově zjistit, které tvrzení stojí na kterém zdroji, a když se jeden zdroj ukáže jako chybný, nedá se dohledat, co všechno tím padá.
Rozdělený dossier tohle umí. Když SRC-12 přestane platit, je okamžitě vidět seznam tvrzení, která se o něj opírají.
Čtyři registry
| Registr | Odpovídá na otázku |
|---|---|
| Tvrzení | Co se tvrdí? |
| Zdroje | Odkud to víme? |
| Kauzy | Do jakého děje to patří? |
| Mezery | Co nevíme? |
K tomu entity (kdo a co v tom vystupuje) a vztahy mezi nimi.
Co z toho plyne pro vás
- Při čtení: cesta od tvrzení k dokladu je vždy stejně dlouhá — jeden klik. Když ji někdo neujde, nečetl dossier, četl jen jeho povrch.
- Při psaní: nepíšete text, plníte strukturu. Věta, která nemá zdroj, nemá kam patřit — a to je záměr, ne omezení.
Ověř si, že to sedí
Proč nestačí, aby dossier byl jeden dobře napsaný článek s poctivými odkazy? Protože v článku není strojově zjistitelné, co na čem stojí. Konkrétně to znamená, že nejde ověřit, že každé faktické tvrzení má zdroj (v článku se odkazy dají rozdat nerovnoměrně a nikdo si toho nevšimne); nejde zjistit dopad vadného zdroje; nejde vynutit, aby stav odpovídal počtu nezávislých linií; a nejde odkázat na jedno konkrétní tvrzení tak, aby odkaz vydržel. Struktura není formalita navíc — je to jediný způsob, jak tyhle čtyři věci kontrolovat strojem místo důvěrou v autora.Zobrazit odpověď Skrýt odpověď